Na pokraji vyhynutí

Podle záznamů Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) vyhynulo do roku 2019 již 754 živočišných druhů z těch, které jsou známé člověku. V posledních letech zmizela například želva sloní pintská, ropucha zlatá nebo jelen Schomburgkův. Zároveň existuje ještě 38 druhů zvířat, které se už nevyskytují ve volné přírodě a chovají se pouze v rezervacích nebo zoologických zahradách. Jde například o přímorožce šavlorohého, rybu nelmu obecnou nebo poslední dva jedince nosorožce severního bílého.

Každý rok IUCN svůj Červený seznam aktualizuje. Do kategorie kriticky ohrožených druhů se řadí už čtyři ze šesti lidoopů – gorila východní a západní, orangutan sumaterský a bornejský. Na vymírání goril se podepsalo nejenom pytláctví, ale i mizení jejich přirozeného životního prostředí. Na území Konga, kde se gorila východní hojně vyskytovala, došlo za posledních dvacet let k úbytku populace o 70 %.

Za veliký úspěch se považuje přeřazení pand z kategorie kriticky ohrožených do kategorie zranitelných živočišných druhů. Pandí populace se odhaduje na 2060 jedinců, což umožní na nějakou dobu zachovat stabilitu. IUCN ale zároveň varuje, že současný trend růstu tohoto druhu nemusí vydržet dlouho. Předpokládá se, že v následujících osmdesáti letech kvůli klimatické změně přijdou pandy až o třetinu oblastí s bambusy, kterými se živí.

Na jaře 2019 zveřejnil Mezivládní panel OSN pro biodiverzitu a ekosystémové služby (IPBES) zprávu, ve které tvrdí, že dnes je celosvětové vymírání druhů až stokrát vyšší, než je průměr za posledních deset milionů let. Příčin úbytku biodiverzity je více, ale všechny jsou nějak spojeny s lidskou činností.

Zpráva upozorňuje na problematiku rychlého růstu lidské populace a s tím spojeného nárůstu zemědělské produkce a rybolovu. Obě činnosti ovlivňují přirozené prostředí živočichů. Zpráva také uvádí, že výskyt původních neboli autochtonních druhů po celém světě klesl od počátku 20. století nejméně o pětinu. Naopak od roku 1970 výrazně roste výskyt druhů invazivních, v některých zemích světa až o 70 %. Nepůvodní druhy často vytlačují ty domácí a přenáší nové škůdce a nemoci.

Dalším důvodem vymírání živočichů je i chemické znečištění prostředí, ať už se jedná o vypouštění toxických látek do půd a vodních toků nebo například zamoření oceánů plastovým odpadem. Zpráva IPBES se zaměřuje i na změnu klimatu, jejíž důsledky negativně ovlivní polovinu savců na pevnině a čtvrtinu ptáků.

Dopady klimatické změny na živočišné druhy se momentálně projevují především v Austrálii. Kvůli vysokým teplotám a suchu zuří rozsáhlé požáry, které zasáhly i oblasti výskytu medvídků koalů. Zatím se odhaduje úbytek populace až o 30 %. Přestože počet jedinců před požáry přesahoval 80 000 a koaly za kriticky ohrožený druh považovány nebyly, nyní jim bude hrozit vyhynutí. Za funkčně vyhynulé se koaly považují už nyní. Znamená to, že jich je tak málo, že prakticky nemají žádný vliv na fungování ekosystému.

Ubývání biodiverzity patří mezi hlavní globální problémy. Člověkem nedotčené ekosystémy prakticky neexistují. Jediné oblasti, které se pomalu vrací do přirozeného stavu, jsou ty v chráněných územích nebo v národních parcích. Proces však může trvat i několik stovek let. Na ekosystém je třeba nahlížet komplexně – pokud je poškozená byť jen jediná složka, může dojít k jeho zániku. Mezi ty zdaleka nejohroženější patří mokřady. Podle odhadů jich z celého světa zmizela více než polovina. Přitom právě bažiny disponují největší biologickou rozmanitostí a jsou i velkými přirozenými úložišti uhlíku, takže jsou často zmiňovány i v souvislosti s bojem proti změně klimatu. A nyní mizí v důsledku rozrůstajícího se zemědělství, urbanizace, fragmentace krajiny silnicemi nebo úprav vodních toků a sucha.

Nejrychleji degradujícím ekosystémem jsou dnes tropické deštné lesy. Zpráva IPBES uvádí, že mezi lety 1980 a 2000 zmizelo v tropických oblastech sto milionů hektarů lesa. K největším ztrátám dochází v Latinské Americe, zejména kvůli chovu dobytka, a v jihovýchodní Asii, kde se rozrůstají plantáže s palmovým olejem.

Podle zprávy je hlavním důvodem, kvůli kterému dochází k úbytku biodiverzity, právě ztráta přirozených habitatů. Podle odhadů je přímému ohrožení vystaveno více než 40 % obojživelníků, třetina všech mořských savců a přes 30 % všech korálových útesů. Vyhynutí hrozí i 10 % druhů hmyzu. Zastavit další ničení a obnovit poškozené ekosystémy může pomoci jen zásadní reforma zemědělsko-potravinářského průmyslu a změny ve výrobě.

Na programech navracení zvířat do volné přírody se podílejí záchranné stanice a zoologické zahrady po celém světe. V jejich hledáčku jsou především druhy, které buď z volné přírody již zcela vymizely, nebo je populace druhu tak malá, že nemá šanci bez lidské pomoci přežít. Pražská zoologická zahrada se již léta angažuje v návratu koně převalského. Tento poslední druh divokého koně byl ve volné přírodě vyhuben na přelomu 60. a 70. let 20. století a přežíval jen v zoologických zahradách až do 90. let. Jen ZOO Praha do volné přírody poslala už 27 koní. Zvířata se přepravují do Národního parku Gobi B, který se nachází v Mongolsku.

Návraty zvířat do volné přírody probíhají i na území České republiky. Ostravská zoo se v 80. letech podílela na návratu rysa ostrovida na Šumavu. Do přírody se postupně vrací i jedinci sovy pálené nebo sýčka obecného. 

V roce 2018 uhynul poslední samec nosorožce severního bílého. I když v rezervaci v Keni žijí ještě dvě samice, je druh považován v přírodě za dávno vyhynulý. Naděje na záchranu však ještě nevyhasla. Samci byly totiž odebrány vzorky spermatu a chovatelé doufají ve zdařilé umělé oplodnění. Podle záznamu Světového fondu na ochranu přírody (WWF) žily v 60. letech více než dva tisíce kusů nosorožce severního bílého. O dvacet let později jich především kvůli pytlačení zbylo pouhých patnáct. Pravda je však taková, že i kdyby se umělé oplodnění jedné ze samic podařilo, druh bez křížení s jinými už přežít nedokáže. Doba, kdy vědci klonováním dokážou vzkřísit druhy, které člověk vyhubil, je bohužel stále v nedohlednu.