Videohry nejsou jen zábava, porozumíte s nimi i klimatické změně

Ivo Pezlar videohry rád využívá při výuce, se studenty si na mainstreamových titulech ilustrují různé filosofické problémy.  Za svůj vědecký přístup drží řadu ocenění, třeba prestižní Prémii Otta Wichterleho, ocenění Akademie věd ČR pro perspektivní vědce a vědkyně.

Hraní videoher baví Pezlara už od mala, zejména prozkoumávání nových světů a objevování toho, co lidská mysl vytvoří. „Videohry se tomto ohledu příliš neliší například od literatury. Narozdíl od knih, které zkoumáme zprostředkovaně skrze autora, ovšem ve videohrách prozkoumáváme v mnohem větší míře i sami sebe.“

Na zapojení videoher do výuky filosofie má Ivo od studentů pozitivní feedback, navíc mnohdy nadchnou i „nehráče“.  

„Když si zahrajeme hru společně, klidně mainstreamový titul, získáme se studenty společný základ. O tom se pak bavíme, analyzujeme ho a diskutujeme. Je to lepší, než se spoléhat na to, že si všichni přečetli třeba německého filosofa Hegela,“ vysvětluje přínos her při výuce.

Nejen u filosofie lze skloubit interaktivní videohry se vzděláváním. Strategická karetní hra Beecarbonize přibližuje hráčům klimatickou krizi, stojí za ní klimatičtí experti z neziskové organizace Člověk v tísni. Projekt je navíc finalistou 15. ročníku soutěže E.ON Energy Globe. Hráči ve hře bojují proti růstu emisí, které zamořují planetu. Investujete do průmyslu, ekosystémů, lidí a vědy a snažíte se vytvořit budoucnost udržitelnou i pro další generace.

Pezlar vysvětluje, že hra exceluje v tom, že hráč odhaluje skryté vazby, které dřív nevnímal. „Když jsem Beecarbonize poprvé rozehrál, říkal jsem si: jasně, uberu pár elektráren a podpořím vědu, to dobře dopadne. Ale nedopadlo. Růst emisí byl velmi rychlý – hra šikovně zachycuje kaskádový efekt, tedy jak se může znečištění vymknout kontrole. V jednu chvíli si myslíte, jak jde všechno správným směrem a v druhou je to špatné.“  

Podle Pezlara je videohra perfektní nástroj pro pochopení komplexních a obšírných témat, ať už jde o klimatickou změnu nebo jiné environmentální oblasti: „Videohry umí složitá témata smrsknout, ukazují je na mnohem menším hřišti, kde je lépe pochopíte a jako hráči máte pravidla, se kterými se ve hře lépe zorientujete. Samozřejmě to znamená určité zjednodušení tématu – lépe ale rozkryjete základní vazby a povahu problému.“

Ivo Pezlar říká, že neexistuje žádná kuchařka, jak hry zavést do výuky (nebo se skrze ně sami vzdělávat), důležitá je ovšem zpětná analýza a reflexe.  

„Ve videoherním světě můžeme pokládat otázky a formulovat hypotézy, testovat je, a tak zjišťovat, jak daný svět funguje. Hra je v první řadě vytvořená, aby byla zábavná, nejde o přesnou vědeckou simulaci. Třeba filmový Indiana Jones či videoherní Lara Croft ze série Tomb Raider mají dost fiktivní přístup k archeologii, nicméně zažehli zájem řady lidí o studium archeologie či historie,“ vysvětluje.

Vyučujícím, kteří se chtějí inspirovat Pezlar radí, ať si nejdřív hru sami zahrají, a až pak ji zavedou do výuky – a nelámou to přes koleno, pokud jim hra nedává smysl. „Prozkoumávání virtuálního světa se studenty nabízí i další zajímavou zkušenost. Společně se totiž ocitnete v jiném prostoru, byť virtuálním, a to může to pozměnit atmosféru ve třídě a upevnit vztahy,“ uzavírá přínos hraní videoher.