Zahrádkářské kolonie: vzdor městům a supermarketům

Před první průmyslovou revolucí žila většina lidí na venkově a rodinné zahrady, pole a sady byly naprosto běžnou věcí, společně s chovem domácích zvířat. Lidé tak zcela přirozeně z velké části uspokojovali své životní potřeby.

Pak nastal zlom v podobě industriální éry a velký přesun lidí do měst – bez přístupu k vlastní půdě se lidé stávali závislejšími na penězích, což se často projevovalo existenciálními potížemi (především během různých krizí mnoha lidem nestačily peníze k pokrytí základního živobytí). Obyvatelé měst tak začínali mít zájem o větší soběstačnost, a to nejen ve zlých ekonomických časech, ale i během obou válek.

Boom zahrádkových osad přišel během dvacátého století, když do nově vznikajících továren přicházeli lidé z venkova a toužili pracovat na půdě. Zajímavé je, že tyto aktivity podporovali i mnozí továrníci, kteří kolonie pro své zaměstnance často zakládali. Zřejmě nejstarší zahrádkářská kolonie u nás vznikla na pozemcích Škodových závodů v Plzni v roce 1914, kdy továrna poskytla pět hektarů. Před druhou světovou válkou už rozloha pozemků činila hektarů dvanáct.

Koncem padesátých let minulého století se lidé začali sdružovat za podpory státu. Bylo to oboustranně výhodné: stát dal půdu, pozemky oplotil, rozvedl vodu a elektřinu a zájemci o členství pracovali na dříve neúrodných plochách, často na bývalých smetištích.

Dnes je v Českém svazu zahrádkářů registrováno na dvě stě tisíc členů a osad jsou asi dva tisíce. Ceny zahrádek prudce rostou a nájemní smlouvy se předávají z generace na generaci nebo se za tučné peníze prodávají. Na zahrádky se dokonce tvoří pořadníky – schválně si tipněte, jak dlouho se čeká. Klidně i deset let. V Praze je poptávka proti nabídce deseti- až dvacetinásobná. Kolem Prahy nebo Brna dáte za čtvereční metr 1 300 až 1 700 korun, například na Vysočině je to asi polovina.

 „Já říkám – co Čech, to zahrádkář. Kdo má možnost, ten se hrabe v zemi. Je to určitý způsob relaxace, návratu k přírodě a ke kořenům. Vždyť většina našich prapředků byli zemědělci. Když se dívám kolem sebe, vidím, že s věkem se vztah k půdě utužuje. Mladí lidé berou práci na zahradě jako zátěž, rodiny s dětmi už jako zábavu a starší lidé jako aktivitu. U nás v organizaci máme hodně mladých rodin. Chodit s dětmi na hřiště, hlídat je tam, to není zrovna zábava. Ale přijít na zahrádku, pustit dítě hrát si a místo posedávání sázet a sít, okopávat nebo plít – to je velká změna. Utužuje to rodiny a učí děti vážit si plodů naší země,“ říká tajemnice Českého svazu zahrádkářů Marta Pawlicová.

Během panování komunistů byly zahrádky, a to nejen v koloniích, určitým únikem od chmurné reality. Byla to také rekreace, trávení volného času a vlastně i jistá forma společenské zábavy. Po pádu režimu krátké ochabnutí zájmu o zahrádky přišlo, totální úpadek se ale nekonal.

„Po revoluci se předpokládalo, že Češi začnou jezdit do světa a přestanou na své chaty, chalupy a zahrádky jezdit. Nestalo se, ten vztah k přírodě a půdě je u nás velice silný. Kdyby se vybudovalo jen v Praze dvacet nových osad, okamžitě by se zaplnily. V minulosti se na zahrádkách pěstovala zelenina a ovoce, protože v obchodech nebylo nic. Dnes si především mladí lidé pěstují také zeleninu a ovoce, ale proto, aby věděli, co obsahuje. Jde o takové malé biozahrádky,“ vysvětluje Pawlicová, že dnešní rozvoj tohoto typu vlastního pěstování má na svědomí (ne)kvalita ovoce a zeleniny v našich obchodech.

Roste také počet lidí, kteří na zahrádkách už nic moc nepěstují, maximálně tak nějakou tu bylinku. Mají na pozemku chatku nebo altán, nezřídka i bazén. Grilují, odpočívají a z původně pragmatických a navýsost funkčních míst jsou spíš okrasné zahrady.

Zahrádky však nemají na růžích ustláno a na mnoha místech se jejich plochy spíš zmenšují, než aby kolonie rostly. Tu si ukousne nová tramvajová trať, onde protipovodňový val. Pak záleží na férovosti radních, jestli město zahrádkářům nabídne náhradní plochu.

Marta Pawlicová uvádí jako příklad naše hlavní město: „V Praze je 126 základních organizací Českého zahrádkářského svazu, celkem mají 8 500 členů. Kromě toho zde pracuje šedesát zahrádkových osad, které nejsou registrované. Většinou sídlí na magistrátní půdě. Víte, kolik je to zeleně pro město, na kterou nemusí dát ani korunu? V čase vysokých teplot stromy v zahrádkách ochlazují okolí. Jen je ohromná škoda, že vedení města a městských částí zatím víc naslouchá developerům než zahrádkářům. Za posledních zhruba třicet let – od revoluce – zaniklo v Praze téměř šest desítek osad. Dnes jsou tam domy, obchodní centra a parkoviště,“ neskrývá rozladění tajemnice svazu a pokračuje: „Loni se z podnětu magistrátu uskutečnil návrh Metropolitního plánu rozvoje města, který podrobně zachycuje všechny zelené části. Teď se to bude dva roky hodnotit a snad v roce 2021 se dozvíme, kolik zeleně nám v hlavním městě zbude.“

Zahrádkářské kolonie však nejsou doménou pouze českých a slovenských měst. Smutným faktem je, že na západ od našich hranic si s tímto fenoménem dokážou poradit o poznání lépe. Prim hrají Francie, Rakousko a Německo. „Tady všude jsou zájemci o zahrádkaření podporovaní a obce a města jim na to přispívají. Vždyť jde o záslužnou činnost – o ozelenění měst a obcí. Spolupracujeme například se zahrádkáři z Norimberku, kteří přijíždějí každý rok na návštěvu do Prahy. Výlet jim platí město,“ vypráví Pawlicová.

A nemusí přitom jít jen o zahrádkářské osady na okrajích měst. Půda a pěstování v nich se dá přenést i do ulic. Možná si vzpomenete na zajímavé ukázky toho, jak například v Berlíně vznikají komunitní zahrady na střechách domů. Toto společné pěstování pomalu proniká i k nám. A kdo ví, třeba není daleko doba, kdy to i ve vnitroblocích českých činžáků, které jsou pro chov králíků nebo drůbeže jako stvořené, začne žít mnohem intenzivněji.

Je příjemné sledovat, že v dnešním hektickém světě se stále víc lidí zamýšlí nad tím, co se svou planetou děláme (viz náš nedávný článek o tepelných izolacích vracejících se ke kořenům). Vždyť i na malé zahrádce lze vypěstovat řadu plodin, které rodinu zasytí po většinu roku.

„V minulosti měli zahrádkáři dokonce povinnost odevzdat ovoce a zeleninu pro potřeby veřejnosti. Pamatuji si na dobu, kdy nebyl česnek, a tak jednotlivé organizace dostaly z krajů příkaz, aby se česneku začaly věnovat. Dnes už od zahrádkářů nikdo nic nechce, ale existují organizace, kterým se daří, a své výpěstky mohou prodávat na tržnicích. V Praze to asi nikdy nebude, ale jistá zásoba zdravého ovoce a zeleniny z nich je. V hlavním městě se pěstují především rajčata, brambory, cibule a česnek. A své přebytky lidé obyčejně rozdají mezi rodinu a známé,“ uzavírá tajemnice zahrádkářského svazu.