Být zelený je někdy lehké

Častým argumentem proti energii z obnovitelných zdrojů je, že je ekonomicky nevýhodná oproti energii získávané z paliv fosilních. Celosvětová iniciativa RE100, která shromažďuje více než tři sta společností s cílem dosáhnout kompletní uhlíkové neutrality, nicméně jasně ukazuje, že nejmodernější giganti postupně nacházejí cesty, jak bez fosilní energie existovat, a přitom na tom netratit. Navíc jde o ty největší z největších – kolosy jako Microsoft, Apple, Sony nebo e-Bay, ale i společnosti, jejichž jméno není primárně svázané s technologickým odvětvím, například síť Tesco, LEGO, Sanofi či Nestlé. Podobných „zelených výzev“ existuje pochopitelně víc a množství podpisů pod nimi utěšeně bobtná – například Environmental Defense Fund zahrnuje Walmart, McDonald’s nebo Procter & Gamble.

Obnovitelná energie je jenom jednou z oblastí, s nimiž se musí společnosti v současnosti potýkat. Obrovské dopady na životní prostředí může mít i samotná výroba, zahrnující například enormní produkci odpadů. Řešení, která společnosti aplikují a jimiž se snaží své aktivity kompenzovat, často na životní prostředí cílí nepřímo, skrze zlepšování efektivity výroby a snižování nákladů. A jak to dělají?

Holding United Airlines v rámci svých výzkumů našel překvapivý způsob, jak vyrábět letadla lehčí, takže spotřebují méně paliva. Jak? Začal své palubní magazíny tisknout na papír, díky němuž je každý výtisk o zhruba 30 gramů lehčí, než byl předtím. Nezdá se to jako velký zásah – podle propočtů však povede k tomu, že lety United Airlines v součtu ročně spotřebují o 170 000 galonů paliva (tj. přibližně 640 000 litrů) méně – což v řeči financí představuje úsporu 290 000 dolarů. Aerolinky jdou ale ještě dál – rozhodly se přestat na palubě prodávat duty-free zboží a ušetřit tak další váhu. Výsledek? Podle odhadů tím ušetří 1,4 milionu galonů paliva ročně a 2,3 milionu dolarů.

Nejhodnotnější světové společnosti jako Google, Facebook i Amazon při své cestě za uhlíkovou neutralitou vsadily na vlastní zdroje elektrické energie – především solární a větrné elektrárny, které napájejí jejich datacentra gargantuovských rozměrů. Podle odhadů jim to ušetří přibližně 10 % na vyúčtováních elektřiny. Tedy desítky milionů dolarů.

Podobných případových studií bychom po celém světě našli stovky. Nestlé přechází na recyklovatelné lahve, Coca-Cola se rozhodla od plastů úplně upustit, americká pivovarnická společnost Lagunitas objevila způsob, jak vyrábět pivo s menší spotřebou vody a zároveň přitom vyrábět metan, který je možné dále zužitkovat jako palivo. Tímto postupem ušetří na milion dolarů ročně. Automobilka Volvo disponuje již dvěma továrnami dosahujícími statusu uhlíkové neutrality pomocí přechodu na bioplyn či zužitkování odpadního tepla z výrobních procesů. V továrně ve švédském městě Torslanda tím v loňském roce ušetřila 7 000 MWh elektrické energie. Cest, jak snížit svoji uhlíkovou stopu, množství produkovaných odpadů, a ještě přitom ušetřit na nákladech za energie i materiály, jsou celé plejády.

Nejen giganti v zámoří se úspěšně pouští do vymazání své uhlíkové stopy. První vlaštovky takového přístupu nacházíme i v tuzemsku. Pražské letiště Václava Havla pracuje na pokrytí svých neranvejových ploch solárními panely a „do roku 2030 chce dosáhnout uhlíkové neutrality, tedy nejvyššího, čtvrtého stupně ACA“, jak říká Václav Řehoř, předseda představenstva Letiště Praha. Kromě nákupu čistě zelené energie letiště pracuje také na offsetových programech, které vedou k zachycení emisí nebo prevenci jejich vzniku.

Rodinná firma Brazzale, která u nás provozuje značku Gran Moravia a přesunula svou výrobu sýrů do České republiky z Itálie, dosáhla uhlíkové neutrality výsadbou 1,5 milionu eukalyptovníků v Brazílii.

Pro průmyslové státy je však cesta k uhlíkové neutralitě mnohem nákladnější, což je patrné i u nás. I proto podle studie PwC z roku 2019 zahrnulo udržitelný rozvoj do své firemní strategie pouhých 7 % tuzemských společností – celosvětově je přitom takových firem na 25 %.

Západní země tak v tomto směru pořád spíše doháníme. I přesto, že naše produkce oxidu uhličitého za posledních třicet let klesla zhruba o 40 %, v Evropské unii jsme 3. nejhorší v množství CO₂ vyprodukovaného na jednoho člověka. Cesta před námi je tedy stále dlouhá. Důležité ale je, že existuje.