Edvard Sequens - Calla: Česko má v zelené energii velmi nízké ambice

Jak dlouho už vaše sdružení funguje a odkud přišel první popud k jeho založení?

Oficiálně jsme vznikli v roce 1991. Ale lidé, kteří sdružení zakládali, pocházeli z Českého svazu ochránců přírody, ještě z předrevolučních dob. Začínali jsme s ochranou přírody, což nám vydrželo. Dnes nás je ve sdružení kolem třiceti, to číslo se průběžně mění. Původně jsme si představovali, že budeme takovou jihočeskou nadací a budeme rozdělovat peníze dalším, ale to se našim otcům zakladatelům tak úplně nepodařilo. Takže jsme se stali občanským sdružením.

Proč jste si vybrali právě jižní Čechy, což je i historicky poměrně bohatá oblast? Nemyslíte, že třeba sever by ochranu přírody potřeboval víc?

Jsme sdružení regionální, působiště bylo dané bydlištěm lidí. A rozhodně není pravda, že by u nás na jihu nebylo o co se starat, naopak. Máme spoustu cenných území, která je třeba chránit před zničením. Hlavní popud nám dal paradoxně Temelín.

Temelín? Jak to?

Předrevoluční zákony říkaly, že pokud se zabere zemědělská půda pro stavbu elektrárny, pak se adekvátně velké území musí zase někde vytvořit. Takhle to měli komunisti nastavené. A během náhradních rekultivací se pak vysušovala území jižních mokřadů. U nás se uvažovalo o území říčky Stropnice – poblíž Borovan, kde bydlím. Jsou tam velmi cenné meandry, dnes je tam dokonce národní přírodní rezervace, za jejíž vyhlášení se zasloužili i lidé, kteří zakládali Callu. Říčka měla být zkanalizovaná, svedená do koryta dlouhého několik kilometrů, a tím to s přírodou vyřídit, ale naštěstí se tomu podařilo zamezit.

Předpokládám, že dnes už by se postupovalo jinak.

Dnes už to tak bohudík nefunguje. Náhradní zemědělská půda se vytvářet nemusí. Přece jenom pro potravinou soběstačnost v České republice žádný nedostatek zemědělské půdy nemáme. K založení Cally nás tedy nepřímo dovedl Temelín a plánovaná rekultivace.

Obrací se na vás spíše laická veřejnost, firmy nebo třeba přímo těžaři?

Obecně je příjemcem našich služeb veřejnost, ale spolupracujeme i s obcemi. Nad rámec toho naše služby využívají firmy, třeba těžaři, jak jste řekl. Ti nás vyhledávají ke konzultacím náhradních rekultivačních plánů v těžebních oblastech. Díky jednomu kolegovi, který je zaměřením biolog, jsme se začali věnovat například ochraně prostředí starých pískoven v jihočeské krajině. To dlouho nikdo nedělal. Prvotním impulzem vůbec byla ohrožená a chráněná břehule říční.

To je pták?

Docela malý. Než došlo k melioracím, sídlila převážně v písčitých březích řek. Dnes už jí zbývají v podstatě jen staré opuštěné pískovny, kterých je v jižních Čechách poměrně dost. Mnohdy úplně zapomenutých, lokálních, z nichž písek těžily obce nebo družstva. A my jsme se rozhodli řešit ochranu břehule trochu netradičně – bagrem. Po dohodě s vlastníky jsme najímali těžkou techniku, strhávali stěny pískoven a vytvářeli jí znovu vhodné podmínky k hnízdění.

A podařilo se to? Břehule přežila?

Ano, je sice stále ohrožená, ale minimálně u nás jsme jí pomohli. Postupem času jsme práci v pískovnách rozšířili i na tůňky pro obojživelníky, prostory pro hmyz, který zrovna tak potřebuje volné písečné plochy, včely samotářky a podobně. Teď už do pískoven taháme přes geocaching i lidi. V malých pískovnách máme instalovanou síť cashek a Jihočeská univerzita tam dokonce dělá výzkum sešlapu.

Takže nevadí, že do pískoven lezou lidi a ruší chráněné druhy?

Naopak, nalákat je tam je účel. Jde o to, umístit výzkum na vzdálenější místo, kde to například břehulím nevadí. Usměrníte pohyb, a navíc lidem ukážete cennou plochu. K ní pak připravujeme buď informace na internetu nebo cedule, takže návštěvníci vědí, kde jsou a co zajímavého vidí. A zároveň pomohou sešlapat svahy a zničit to, co tam nepatří, jako jsou třeba postupně zarůstající rostliny. Vloni jsme se zaměřili také na opomíjený fenomén geologie v pískovnách, od čehož se kolega dostal ke konzultacím s těžaři, jak začleňovat velké pískovny zpátky do krajiny.

Po skončení každé těžby mají těžaři povinnost území rekultivovat, nemám pravdu? 

Máte. Pořád se ještě nepodařilo změnit zákon, který tohle říká. Těžař musí dané místo uvést alespoň zdánlivě do původního stavu. To znamená zalesnit pozemky, pokud na nich dříve rostl les, pokud šlo o půdu zemědělskou, musí dojít k zatravnění. Čímž se ovšem tyto plochy zničí pro přírodu, která je prokazatelně mnohem bohatší tam, kde si to přetváří postupně sama.

O tom, zda rekultivovat, nebo ne, se mezi ekology vedou časté spory. Vy jste tedy zastáncem přírodního řešení – přirozeného průběhu bez lidského zásahu?

Minimálně u menších projektů určitě ano. Když se ještě jednou vrátím k těm pískovnám – tam, kde se u nás pokoušeli udělat lesní rekultivaci, šlo vždycky o vyhozené peníze. Vznikne například monokultura borovic, která potom usychá, protože nemá podmínky pro přirozený růst. Pokud ale máte obrovské výsypky jako v severních Čechách, je zapotřebí nalézt správnou míru mezi tím, co vrátit lidem a co nechat přírodě.

Kromě ochrany přírody poskytujete v Calle také poradenství v oblasti energetiky. Jak se díváte na současný hon za zelenou energií a uhlíkovou neutralitou?

Já se domnívám, že to je určitě potřeba. Jde o závažný problém, který byl dlouho podceňován. Stejně jako přechod naší energetiky – stále více než z poloviny založené na uhlí – k variantě s méně emisemi. V přepočtu skleníkových plynů na hlavu patříme ke špičce zemí v Evropě. Z globálního hlediska to tak velký problém není, ale ve vztahu k naší velikosti bohužel ano. Souvisí to také s naší nadměrnou spotřebou energie, ať už se budeme bavit o hospodářství nebo domácnostech.

Myslíte si, že máme v současnosti alespoň nakročeno tím správným směrem?

V Čechách to funguje tak trochu ode zdi ke zdi. Například, nejprve se to přehnalo s podporou, která vyvolala boom fotovoltaiky, ta se pak zarazila úplně a sektor momentálně stagnuje. A co se týče budoucnosti… To, k čemu jsme se zavázali Evropské unii k letošnímu roku 2020, určitě splníme. Ovšem jen proto, že naše cíle a ambice jsou ze všech členských zemí téměř nejnižší. Neodpovídají potenciálu, který tu máme.

Takže bychom se měli víc snažit?

Jako zaklínadlo u nás neustále zní, že tu vítr nefouká jako u Severního moře a slunce nesvítí jako na Sahaře nebo ve Španělsku. To je sice pravda, ale potenciál obnovitelných zdrojů máme mnohem vyšší, než říkají vládní strategie a plány. A tím, že se držíme u země, vlastně celý tenhle zelený průmysl škrtíme. Firmy, které o zelené technologie mají zájem a vyrostly na prvotním boomu, začínají odcházet do zahraničí. Vezměte si jenom větrné elektrárny. V nich máme nějakých 300 MW výkonu, což je objem, který sousední Rakousko postaví každý rok. My ho chceme do roku 2030 pouze zdvojnásobit. Celkový přírůstek je strašně malý. A to nemluvím o potenciálu teoretickém, ale o tom prakticky využitelném.

V minulosti jste byl také členem nezávislé energetické komise Topolánkovy vlády. Změnil se alespoň přístup politiků k problémům, které vidíme dnes? Jsou otevřenější?

Změnilo se, že jsme začali vnímat obnovitelné zdroje jako normální technologie. V Calle jsme zhruba před deseti patnácti lety v tomto odvětví působili na poli osvěty. Dnes už to není tolik zapotřebí, v Česku je spousta specializovaných firem, které dokáží například připravit dotaci. My jsme tehdy museli veřejnosti vysvětlovat, jak třeba takový solární kolektor – dnes skoro zapomenutá technologie – vůbec funguje. Organizovali jsme výjezdy, vozili starosty obcí do Rakouska, do Německa, ukazovali jsme jim příklady. Věnovali jsme se boření mýtů. Tohle se posunulo. Některé mýty sice zůstaly, ale lidé zároveň vnímají, že tu ty technologie jsou.

A z hlediska ochrany klimatu?

Klima tehdy nebylo téma. Sice jsme vnímali, že Česko nedělá tolik, kolik by dělat mohlo, ale ani my sami jsme si nemysleli, že to bude až tak palčivý problém. Až nyní se ukazuje, že vývoj dává za pravdu těm nejhorším prognózám. Člověk má tendenci si říkat, že to nakonec tak špatné nebude. A zvlášť politici, když jsou ve funkci na čtyři roky, budou těžko prosazovat opatření s výhledem na 20 nebo 30 let, která negativně zasáhnou lidi v jejich volebním období. Takže se problém odkládá a odsouvá. A když navíc ještě nevěříte, že tady nějaký problém existuje, máte zaděláno.

Lidi vyburcuje jen to, na co mají možnost si sáhnout.

Přesně tak. Nadále přetrvává fenomén Václava Klause. On bohužel klimatickou debatu v Česku ovlivnil svým popíračstvím velmi výrazně. Lidi a souběžně s nimi i politiky začalo klima trochu zajímat, až když přišlo sucho. Poslední roky, nikoliv jen ten loňský, ukazují, že klima se mění. A že nemáme už moc času udělat nějaké zásadnější opatření. Jsem skeptikem, že by se nám podařilo oteplování zastavit nebo úplně srazit, tak jak by bylo potřeba. Chybí vůle to udělat. Protože by to znamenalo zasáhnout do našich životů docela razantně a k tomu přesvědčit i zbytek světa.

Takže si myslíte, že je to prohraná bitva?

To nechci říct. Nejsem rozhodně zastáncem názoru, že bychom neměli dělat nic, že si omezováním akorát podřežeme vlastní hospodářství a že za nás stejně všechny emise vypustí Spojené státy a Čína. Takový přístup ničemu nepomůže. Vzhledem k tomu, kolik Evropa vypouští a historicky vypustila do vzduchu zplodin, mohla by teď otočit a jít příkladem. A stát se lídrem inovací, jak se teď módně říká. Šance má. Ale jestli to uchopí čeští politici – to nevím.