Libor Musil z LIKO-S: Příroda vám každou pomoc vrátí stonásobně

Můžete nám představit společnost LIKO-S?

Jak dlouho už fungujete? Já sám jsem začal podnikat už v lednu 1990. V prosinci jsem dal výpověď ve státním podniku a hned jsem utíkal, i když jsem tam měl po vysoké škole dobré teplé místečko. Utekl jsem, protože jsem nechtěl mít šéfa, chtěl jsem být „free“. A začali jsme podnikat s tchánem, což byl v té době už zkušený, odvážný a pracovitý člověk, táhlo mu na padesát let. Postupem času se firma poměrně razantním způsobem rozrostla – do tří let jsme měli 300 zaměstnanců a stavěli jsme po celém Německu a Česku. To byl pro mě takový křest ohněm. O podnikání jsme toho tenkrát moc nevěděli, učili jsme se to všechno za pochodu metodou pokus omyl. Tenkrát se byznys nedal nikde naučit nebo studovat, jenom na svých vlastních zkušenostech. A takhle to začalo.

Vydržel vám úzký pracovní vztah s tchánem?

Firmu jsme si následně rozdělili. Já jsem byl poblázněný mladý ambiciózní idiot a tchán byl v té době už člověk v letech, ale ještě ta generace, která chtěla strašně něco dokázat, protože věděl, že toho času ubývá. Měli jsme ale jiné pohledy na věc. Já jsem potom se svou ženou fungoval samostatně, zhruba od roku 1992. Tam leží úplné základy firmy LIKO-S, což je mimochodem složenina. Znamená to Libor (tedy já), Kovovýroba a Slavkov. Postavili jsme ji opravdu z nuly, jen jsme si půjčili peníze v bance a pak jsme je spláceli. 

Předpokládám, že základní investice musela být pořádná.

A předpokládáte správně. Peněz jsme si napůjčovali strašně moc, nadělali spoustu dluhů – chtěli jsme to „rozjet“ jako velcí kapitalisti. Banky nám ty peníze půjčily, ale tak trochu nám zapomněly říct, že je budou chtít i zpátky. A pak přišly jiné banky, které vlastnily naše banky, a ty nám řekly, že je zpátky chtějí…

A začalo jít do tuhého…

Přišlo období, které já osobně nazývám obdobím „jednoho okamžiku“, protože rok trval jako sekunda. Pět let uteklo jako pět sekund, protože jsme jenom pracovali, od rána do noci, pořád dokola, abychom ty obrovské dluhy splatili. Což se nakonec podařilo, asi v roce 2005. Pak už jsme najeli do víceméně normálních kolejí. To, že jsme se ze všech dluhů nakonec dokázali dostat, ale hraničilo tak trochu s ekonomickým zázrakem. Věřte mi, že žádný software by nenašel algoritmus, jak se z té naší situace tenkrát vysekat.

Ale podařilo se.

Podařilo. A začalo konečně podnikání bez dluhů, takže jsme mohli začít pracovat i s větším rizikem, investovat do vývoje a tak dál. Do té doby jsme museli dávat pozor na každou sebemenší chybičku, která stála peníze, protože jsme je jednatřicátého na kontě zkrátka museli mít a pak desátého na výplaty taky. A tehdy, v té „době sekundy“, v té hluboké minulosti, se zrodila i firemní filozofie, kterou máme dodnes. Tam se tenkrát kalila ocel. My jsme totiž museli být nikoliv firma dobrá nebo jedna z nejlepších, ale skutečně nejlepší ve svém oboru. Museli jsme mít třeba 70–80 % trhu v dané oblasti, protože to nešlo jinak. 

Jak je na tom vaše společnost teď? Kolik máte lidí?

V současné době máme zhruba 250 zaměstnanců a obchodně působíme po celém světě. Ve všech oborech, které děláme, jsme si našli nějakou niku, kde je možné vyniknout, díky čemuž dnes patříme mezi 3–4 největší evropské firmy v oblasti dělicích mobilních příček do interiérů. To je vlastně to „gró“ našeho byznysu. Vedle stavařiny děláme ještě zelené technologie pro budovy a tyto „zelené budovy“ také sem tam stavíme. Kdysi jsme stavěli i haly, ale ty teď už utlumujeme, protože vidíme, jak se taková plechová budova v krajině chová špatně. Nové stavby se, pokud to jenom trochu jde, snažíme stavět „zeleným“ způsobem.

Jedno z těch dalších odvětví vašeho zájmu jsou i interaktivní stěny. Předpokládám, že skrze jednu takovou si právě teď i povídáme.

Přesně tak. Interaktivní stěnu vymysleli kluci v našem oddělení výzkumu a vývoje, které vede můj zeť. Dneska už je to pět let. Vzali skleněnou stěnu, které jsou u architektů velmi oblíbené, a sklo oživili. Dali do něj obraz a zároveň z něj udělali dotykovou obrazovku, takže vzniknul vlastně velký multimediální displej. Navíc to vedle dotyku ještě celé hraje. Když spolu teď mluvíne, zvuk vychází přímo z obrazovky. Je to pocit, jako byste mluvil přímo na mě v jedné místnosti. A to bez reproduktorů. Celé se to děje pomocí vibrací skla, které se chová jako membrána. Dnes podobná zařízení prodáváme sériově a jsou součástí našich dodávek do interiéru.

Předpokládám, že zájem o podobnou techniku šel v poslední době nahoru. Tlačí epidemie firmy do většího množství inovací tohoto druhu?

Bezpochyby. A navíc je teď s nástupem videokonferencí, přenosů dat na dálku a spojování týmů dohromady daleko lepší mít před sebou víc než jenom obrazovku monitoru. Při hovoru teď můžeme kreslit grafy, sdílet skrze obrazovku, co chceme, posílat data… Do celé konverzace může být zapojeno klidně dalších pět členů týmu. U nás ve firmě to funguje přesně takhle. Nejdůležitější provozy máme v Praze, v Bratislavě a v Budapešti. Teď sedíme ve Slavkově, kde je centrála, k čemuž pak patří ještě Bangalore v Indii. Vedle toho máme naše obchodní partnery po Evropě, v Americe a tak dále, takže na dálku komunikujeme neustále. V naší indické pobočce jsme díky téhle technologii třeba už rok nebyli na návštěvě.

Jaké jsou náklady na podobnou stěnu?

Hodně to záleží i na velikosti. My je děláme projektově, takže každá je šitá na míru. Cena se pohybuje, dejme tomu, od sta do sto osmdesáti tisíc.

Máte nějakou představu, jak bude vypadat běžná kancelář v horizontu třeba deseti let? Z hlediska trendů?

Ne, že bychom byli úplnými experty, ale protože v interiérech a kancelářích ročně sami realizujeme tisíc projektů, tak trendy sledujeme. Já osobně si myslím, že k nějakým revolučním změnám asi nedojde. Dnešní trendy směřují naštěstí z těch hrozných úlů a open space prostor, kde byli lidé namačkaní jako sardinky, spíše k osobnímu komfortu. I pracovníci jsou dnes daleko náročnější a prostředí tomu musí odpovídat. Trendem je zdravé prostředí s minimem hluku a čistým vzduchem, k čemuž patří i světlo, osobní prostor a vybavení. V některých kancelářích jste už dneska skoro jako v obýváku, což je příjemné. Pokud se mě ptáte, jestli budou za chvilku běžné třeba holografické porady… Ani to není žádný problém udělat. S promítáním obrazu na nějaké médium experimentujeme i my na té naší stěně a funguje to velice dobře.

Můžete mi přiblížit, jak fungují vaše zelené fasády a další stavby?

V zásadě jde o budovy obalené zelení. Už to, že jsme se do podobné výstavby pustili, byl vlastně experiment, který začal zhruba před osmi lety. Jako první jsme postavili naše R&D centrum, abychom dostali naše vývojáře mimo hlavní budovu, která je stavěná klasicky – montovaná stavba, oplechovaná panely a tak dál. Pro ně jsme ale chtěli postavit místo, kde jim bude líp. Když jsme ten nápad různě rozebírali, přišli jsme na to, že na pracoviště je nejdůležitější vzduch. Nemáme rádi klimatizace, které na vás hučí a  přináší trubkami několikanásobně recyklované ovzduší. Takže jsme si řekli, že postavíme dům, který si vytvoří takové mikroklima, že tam klimatizace nebude potřeba. A podařilo se. I když nám to všichni rozmlouvali, budova bez klimatizace funguje už osm let. Přitom v naší centrále běží v létě od rána do večera. I nás samotné překvapilo, jak to vyšlo.

Byli v té době k dispozici nějací dodavatelé, nebo jste si museli poradit sami?

Všechno jsme dělali experimentálně a sami, protože dodavatelský systém nebyl. Zelené fasády u nás nikdo nedělal. A když se to podařilo, následujícím logickým krokem bylo udělat z nich produkt. Před dvěma lety jsme se spojili s jednou z nejlepších firem na zelené fasády v Anglii v Londýně – fasádní systémy společně vyvíjíme a pak je vyrábíme tady v Česku. Náš nový produkt jsem ale na začátku chtěli vyzkoušet ve větším měřítku. A z toho vznikla před rokem a půl stavba haly LIKO-Vo.

Jak je hala velká?

Má tisíc metrů čtverečních. Uvnitř je svařovna, která produkuje obrovské množství tepla, a my jsme chtěli vědět, jak se k tomu v podobném měřítku bude ta hala chovat. A zase nás to překvapilo. Ten rok a půl, co to funguje, jsou výsledky skutečně velice dobré.

A jak to tedy funguje?

Úplně to zjednoduším. Představte si, že chcete stavět správní budovu nebo výrobní halu, přičemž v administrativní budově pracuje třeba deset lidí a v hale třicet svářečů. A když ji postavíte zeleně, tedy se zelenou fasádou a střechou, bude na tom místě po dokončení stavby lépe, než tam bylo, když tam nestálo nic.

Co to znamená?

Dříve jsme tu měli louku, která ovšem v naší průmyslové oblasti kvůli vyšší teplotě a vysoušení poměrně skomírala. Zelená byla chvíli na jaře a v létě, ale jinak to s ní bylo špatné. Abychom jí pomohli, museli jsme přivádět vodu z vrtu a zavlažovat. Takže jsme to zkusili jinak. Dnes tu máme dům s lidmi, kteří vodu spotřebují v kuchyňkách a na toaletách. My tu vodu proženeme skrze kořenovou čistírnu odpadních vod, která je přímo součástí opláštění, a napumpujeme ji do zelených fasád. Ty zavlažovat musíte. Střechy ne, ty si vystačí s deštěm. Tato voda se pak z fasád odpařuje skrze listy rostlin a ochlazuje jak celou budovu, tak i celé okolí, což pocítíte i v desítkách metrů kolem budovy. Vzniká v podstatě přírodní klimatizační jednotka. Efekt takto klimatizované budovy, která se obalí rostlinami, je úplně stejný, jako kdybyste na tom místě vysázel les. Nikoliv sazenice, ale dospělý les, který nejenže chladí, ale zároveň spotřebovává CO₂ a vyrábí kyslík. Ta střecha a stěny navíc pohlcují prach a hluk.

Předpokládám, že kvalita vzduchu uvnitř bude taky diametrálně odlišná.

Je to něco úplně jiného, než na co jsme zvyklí z běžných správních budov nebo hal, které jsou postavené z betonu, skla a oceli. Je to opravdu skoro jako v lese.

Dokázal byste mi popsat vaši úsporu v číslech? Zelená fasáda oproti klimatizačnímu zařízení?

Ano, určitě. Jeden metr čtvereční fasády má chladicí účinek 150 Wattů. To je takové pesimistické číslo, které změřili v laboratoři, v našich podmínkách víme, že je to trochu víc, ale čert to vem. Takže deset metrů čtverečních je 1,5 kW, což už je docela solidní klimatizace. Když si vezmete, že u té naší haly, kde chladíme v podstatě jen jednu stěnu, protože je to uprostřed areálu, máme využitou plochu přes 700 metrů čtverečních, tak jde o opravdu obrovské klimatizační zařízení. K čemuž se přidává ještě střecha, která také chladí.

A kromě toho, že chladíte, navíc teplo ani nevydáváte.

To je důležité říct. Haly, postavené klasickým způsobem, nejenže své okolí nechladí, ony ho přímo zahřívají. Když se podíváte na teplotu vzduchu na zelené střeše, tak tam i v těch největších horkách, když je venku 40 °C a praží na to slunko, nestoupne teplota nad 33–35 °C. Nad klasickou halou je v té době 70–80 °C a tahle energie z nich jde nahoru. Ze zelené haly nesálá nic, naopak se okolí chladí, studenější vzduch spadá dolů a chladí i ostatní objekty. Takový je efekt zeleného stavění – zdá se neuvěřitelný.

Takže by se k hale, ač to zní bizarně, dalo chodit na procházky.

V podstatě. Poblíž haly jsme vysázeli asi čtyřicet stromů, které rostou jako nikde. Já sám sázím stromy, mám vlastní farmu, ale nikde mi takhle nerostou, jako se jim daří tady. A je to právě díky tomu klimatu. Je to podobné, jako když si zasadíte strom v lese, nebo byste ho chtěl sázet na Václaváku – tam bude živořit, zatímco v lese bude prosperovat. Takže to klima vlastně podporuje i expanzi chladicího efektu. Já nejsem žádný ekologický fanatik, ale byznysmen, takže hledám jednoduché vlivy. Potvrzuje se mi tu jedna věc, která je známá z nejrůznějších rčení. Že když přírodě trochu pomůžete, tak vám to stonásobně vrátí. Dáte impulz a příroda okamžitě zareaguje.

Představme si na moment, že mám továrnu a budu od vás chtít podobné řešení. Co v něm bude a v jakých cenových relacích se pohybujeme?

Cenově jsou tam dva druhy produktů. Ten jeden je úplně v pohodě, to jsou zelené střechy. Když se na ně podíváte optikou byznysu, je jejich cena skoro nicotná – kolem tisíce korun za metr čtvereční, který dělá obrovský efekt. Je vlastně otázkou, proč se dnes dělají jiné střechy než zelené? Jak je možné stavět další a další logistická centra a nedat ji tam? Je potřeba jen trochu vyztužit konstrukci. Nedávno jsme jednu naši halu ozeleňovali, její střecha má asi tisíc metrů čtverečních, a úprava celé konstrukce nás stála asi devadesát tisíc korun.

A ty fasády?

Ty jsou v cenové relaci trochu jinde. Tam musíte udělat i systém, protože máte vertikálně rostoucí rostliny, které je potřeba zavlažovat, musí je něco držet a tak dále. U nás máme celou plochu a každý zákazník, který nám sem přijede, tak na to takhle kouká a už nám strká do ruky objednávku. Když potřebujeme sehnat svářeče, řekneme mu: Hele, pojď svařovat do lesa. Metr čtvereční takové fasády stojí od deseti do dvaceti tisíc korun včetně irigačních systémů a dalších, které to celé hlídají.

Ze všeho, co jste mi tu povídal, mi plyne, že jste člověk, který je ekologii velice nakloněný. Používáte ve vaší branži ještě nějaké další specifické ekologické technologie?

Jak jsem vám říkal, prošli jsme obdobím, kdy jsme každou korunu museli zvažovat, takže jsme zezelenali až v posledních letech. A navíc to tehdy nebylo ani téma. Posledních sto padesát let bylo jediným tématem vydělat průmyslem prachy, nekoukat se napravo nalevo a dodržovat jen to, co je nutné. V rámci našeho zelenání děláme i další věci – máme tu všude úsporné zářivky, nakoupili jsme elektroauta. To fakt doporučuju, já je mám i v rodině. Na svém domě mám i fotovoltaiku, konkrétně přímo od E.ONu, a teď projekt fotovoltaiky připravujeme i na firemních střechách, plus chceme zbytek osadit zelení.

Společnost E.ON organizuje mimo jiné ekologickou soutěž E.ON Energy Globe, uvažovali jste někdy, že byste se přihlásili?

Můžeme to zvážit. Byli jsme v několik soutěžích, něco jsme vyhráli, ale už je to přece jen nějaká chvíle od doby, kdy jsme tu naši halu LIKO-Vo postavili. Zhruba před rokem a půl to byl velký hit. Během prvních šesti až osmi týdnů provozu jsme měli na internetu asi dvacet milionů zhlédnutí. A přitom nejde o to, že bychom vytvořili něco esteticky krásného, ale že to ty lidi zjevně zasáhlo díky důležitosti tématu, jímž je ochrana životního prostředí. Což by dnes ve všech projektech a debatách mělo být na prvním místě.

Myslíte si, že má tedy smysl bojovat proti změně klimatu a za ochranu životního prostředí?

Klimatická změna je bohužel naprosto děsivá. A to skutečně neříkám proto, že bych byl nějaký ekologický fanatik, ale protože se tomu teď šest až osm let intenzivně věnuji, abych dokázal dát lidem do rukou argumenty pro zelené stavění. Lidé říkají, že snažit se je zbytečné, že to celé s našimi technologiemi nějak překlepeme a bude to dobrý. A druzí naříkají, že i když to nepřeklepeme, tak co? Stejně už je to špatný a co já tady zmůžu, když zasadím sám deset stromů. To přece ničemu nepomůže… Jenomže právě tohle nakonec pomůže. Takže smysl to podle mě nepochybně má.