Obnovitelné Česko: Větrníky, kam se podíváš

Dobrá zpráva je, že debatu o využití energie větru můžeme založit na solidních a dlouhodobě ověřovaných datech. Tuto možnost máme díky Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR, který vloni vydal již třetí aktualizované vydání studie „Aktualizace potenciálu větrné energie v České republice z perspektivy roku 2020“ (předchozí díly vyšly v letech 2007 a 2012). Při stanovování potenciálu studie pracuje v zásadě se dvěma pojmy. Technický potenciál určuje, kolik větrné energie můžeme z české krajiny získat při respektování všech omezení vyplývajících z technických předpisů. Jde například o dodržování minimální předepsané vzdálenosti turbín od osídlených oblastí, vyloučení stavby v chráněných územích, vojenských prostorech, v blízkosti letišť, elektrického vedení a podobně. Realizovatelný scénář pak přináší do analýzy další sadu restrikcí. Ta bere v potaz pravděpodobnost souhlasu obyvatel okolních obcí s výstavbou větrných parků, místní technická omezení, možný střet s jinými technologiemi (např. radary), zachovávání krajinného rázu, oblasti s výskytem chráněných rostlin a živočichů atd. Jinými slovy – identifikuje potenciál větrné energie, kterému nic nestojí v cestě a který bychom mohli okamžitě začít využívat.

Pokud se podíváme na technický potenciál, zjistíme, že bychom mohli být větrná velmoc. Podle studie totiž máme „technicky“ možnost postavit skoro 13 000 větrných zdrojů o celkovém výkonu vyšším, než je celá současná roční spotřeba naší republiky. Naším energetickým mixem by ovšem řádně zamíchalo i využívání potenciálu realizovatelného, u něhož přichází v úvahu dvě varianty.

Podle loňské aktualizace by v roce 2040 vítr mohl i při respektování všech omezení ročně vyrobit až 19 TWh a pokrývat tak skoro třetinu naší spotřeby elektřiny. Zpráva toto číslo označuje za „optimistický scénář“ podmíněný hlavně změnou postoje veřejnosti k větrné energii a zahrnuje výstavbu bezmála 1400 nových zařízení. Nižší „konzervativní scénář“ pak odhaduje v roce 2040 výrobu 6,2 TWh větrné energie za výstavby cca 800 nových větrníků. V každém případě bychom do dvaceti let mohli větrem pokrývat 10–31 % současné spotřeby. Jaké však mají tyto cíle naději na uskutečnění?

Pokud budeme vycházet ze současné situace, šance bohužel není příliš vysoká. Větrné elektrárny v ČR nyní vyrábí pouze asi 0,7 TWh elektřiny ročně, tedy zhruba jedno procento naší spotřeby. Vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu, který stanovuje vládní strategie rozvoje obnovitelných zdrojů, v současné podobě hovoří o navýšení instalovaného výkonu větrných elektráren o 600 MW do roku 2030. Celkově by tedy měl vítr obstarávat zhruba 1,8 TWh ročně, což odpovídá necelým 3 % očekávané celkové spotřeby. Ani ne desetině toho, co bychom z „nejzelenějšího“ zdroje mohli získávat. Pro porovnání: V EU větrná energie obstarává v průměru 15 % spotřeby. Rekordmanem je Dánsko se 48 %, Irsko vyrábí 33 %, Portugalsko 27 % a vnitrozemské Rakousko pokrývá větrnými elektrárnami 13 % spotřeby.

Jestli se ze stagnace vymaníme, či v ní budeme setrvávat, závisí hlavně na změně postoje, který k větrné energii zaujímáme. V současnosti převládá fakty nepodložená skepse a názory, že si krajinu nemůžeme „zastavět větrníky“. Obava je to sice v jádru pochopitelná, ale na její rozptýlení stačí opět pohled k našim sousedům. Pokud bychom využili veškerý realizovatelný potenciál větrné energetiky (a znovu si zopakujme, že by to znamenalo pokrytí celé třetiny našich potřeb), hustota instalací přepočítaná na kilometr čtvereční by byla zhruba stejná, jako je současný stav ve Skandinávii nebo například v Nizozemsku, kde je hustota osídlení trojnásobně vyšší než u nás. Otázkou je, proč takovéto argumenty v diskusi o obnovitelných zdrojích energie nezaznívají ze strany státu.

„Vládní rétorika je dlouhodobě nastavená tak, že obnovitelné zdroje energie jsou jen jakýsi přítěžek, který po nás požaduje Brusel,“ krčí rameny Michal Janeček, předseda České společnosti pro větrnou energii, která sdružuje provozovatele větrných elektráren. „Žádná vláda zatím nezačala aktivně komunikovat, že OZE fungují, má smysl je zavádět a jaké z nich plynou výhody,“ říká a dodává, že neexistence podpory z nejvyšších pater se odráží i na převládajících názorech veřejnosti. Ta je přitom pro jednání o nových projektech zásadní.

„Problémem je, že my sice máme s větrnou energií patnáctileté zkušenosti, ale ty jsou známé jen v určité komunitě a ani do zpráv, ani na veřejnost se nedostávají,“ vysvětluje Michal Janeček. „Pokaždé, když se setkáme s lidmi, slýcháme stejné argumenty: OZE nefungují, větrné elektrárny škodí, produkují infrazvuk, hyzdí krajinu. Všechny tyto argumenty vyvrací jak odborné studie, tak praxe. Jejich dlouhodobá přítomnost mezi veřejností ale způsobila, že v zásadách územního rozvoje krajů bývá u větrné energie napsáno jasné ‚ne‘. Jakmile se takové usnesení na úrovni krajského zastupitelstva odhlasuje, stojí developer před takřka nepřekonatelnou bariérou.“

Chybějící vládní podpora se promítá nejen do odmítavých stanovisek regionálních úřadů, ale i do oblasti financí. Stavba větrných elektráren je totiž náročná nejen technicky, ale hlavně časově, a čím víc se projekt prodlužuje, tím větší riziko developer podstupuje. Zatímco v Německu jsou developeři nespokojení, že se schvalovací proces větrných instalací prodloužil z někdejšího roku na dva, u nás projekt trvá běžně i deset let. Vzhledem k tomu, že stát negarantuje větrným elektrárnám výkupní cenu energie, nemají developeři jistotu, kdy se jim investice v řádech desítek až stovek milionů korun vrátí. 

„Obdivuji každého, kdo do takového projektu bez státem garantované výkupní ceny jde,“ říká k tomu Michal Janeček. „Když se podíváme k sousedům, tak EU obecně doporučuje, aby státy ponechaly podmínky pro rozvoj projektů po dobu nejméně deseti let. Pak mohou developeři za jasných podmínek celkem v klidu pracovat. Osvědčilo se to například v sousedním Rakousku, kde v průměru za celý stát panují pro větrnou energetiku velmi podobné podmínky jako u nás. Vláda tam společně s developery vypracovala strategii pro rozvoj oboru, která v první fázi zahrnovala výstavbu zařízení o celkovém instalovaném výkonu 1000 MW s garantovanou výkupní cenou. Když ji před více než deseti lety naplnili, výkupní ceny se na několik let zmrazily, aby bylo možné přínos odvětví vyhodnotit a rozhodnout, jak dál. Výsledky byly tak dobré, že se spustila druhá vlna, a dnes už se Rakousko dostalo v instalovaném výkonu na hranici kolem 3000 MW.“

Podobné dohody jako v Rakousku se snažili dosáhnout developeři i v Česku. Vláda ji ale neschválila a od roku 2013 u nás není garantovaná výkupní cena větrné energie. Což je důvodem, proč se dnes staví až na výjimky pouze projekty, které získaly garanci výkupní ceny před tímto rokem. Po roce 2013 to již nebylo možné.

Větrná energie může hrát velmi významnou roli v přechodu na uhlíkovou neutralitu, ke které se Česko zavázalo. K tomu, aby se začala promítat do energetického mixu, máme jak dobré územní podmínky, tak dostupné a odzkoušené technologie. Na rozdíl od rychle se vyvíjejícího soláru totiž větrnou energetiku pravděpodobně nečekají nějaké převratné změny.

Hovoří se sice o konceptech bezvrtulových systémů, turbín v zavěšených vzducholodích, ale podle odborníků je stále nejefektivnější klasická elektrárna s vrtulí na stožáru. Absence převratných změn ovšem neznamená, že by technologie stagnovala. Technologové pracují s novými materiály umožňujícími efektivní recyklaci, testují nové konstrukce stožárů a jejich výšky, ladí ideální poměry délky a plochy lopatek, aplikují doplňky omezující hluk.

Největší posun ve využívání potenciálu se nicméně stále skrývá ve změně postoje veřejnosti, regionálních a vládních úředníků. Podle Michala Janečka jsou nejlepším nástrojem pro nastartování této změny příklady z praxe: „Ze zkušeností z prosazování projektů dobře víme, že odpor trvá ve fázi přípravy,“ vysvětluje. „Průzkumy veřejného mínění v obcích poblíž větrných elektráren jasně ukazují, že po dokončení instalace odpor místních výrazně klesl a po roce námitky takřka vymizely. Dnes má na svém katastru větrné elektrárny přes sto českých a moravských obcí. Pokud by v nich byly problémy s hlukem nebo jinými jevy, o kterých se neustále hovoří, určitě bychom o nich z médií věděli. Obce, které mají s instalacemi patnáctileté zkušenosti, ale naopak uzavírají s developery dohody, aby se instalace rozšiřovaly.“

Nížiny

V tuzemských nížinách sice vane vítr nižší rychlostí, ale to mohou vyřešit vyšší stožáry turbín. Výhodou nížin je naopak vyšší hustota vzduchu, méně omezení velikosti elektráren z titulu krajinného rázu, dobrá dopravní dostupnost, kapacita a flexibilita elektrické sítě.

Vrchoviny

Krajina s největší rentabilitou výstavby větrných elektráren. Vzduch má sice mírně nižší hustotu než v nížinách, ale vítr zde vane rychleji a stáleji. Hrozí zde ovšem častější námrazy a další komplikace, které se promítají do nákladů spojených s projektováním, výstavbou a provozem elektráren. Oblasti vrchovin jsou také citlivější z hlediska krajinného rázu a je nutné zde počítat s omezením maximální výšky stožárů.

Horské oblasti

Vítr zde vane nejrychleji, ale vzduch má nejnižší hustotu a projekty musí počítat s nejvyššími náklady na realizaci, údržbu a s problémy při zapojování do přenosových sítí. Největší potenciál skýtají hřebenové partie Krušných hor, Jeseníků a okrajové části některých dalších pohoří.