Petr Mára: Jsem technologický optimista. Nic jiného mi nezbývá

Na svých stránkách se prezentujete jako technologický evangelista. Co to přesně znamená?

To přízvisko pochází z jedné konference, na kterou mě pozval časopis Forbes. Jelikož pořadatelé nedokázali přesně popsat, co vlastně dělám, tak mě v programu označili jako „Technology Evangelist“ a mně se to zalíbilo. Co to znamená? Že se snažím lidem přiblížit srozumitelnou formou svět technologií.

Kdy jste se k technologiím začal přibližovat vy?

Asi v okamžiku, kdy jsem dostal svůj první počítač. Což vlastně byla úplná náhoda. Děda, který byl taky takový hračička, emigroval do Německa a moje maminka ho jela navštívit. Já jsem hrozně doufal, že mi z Německa přiveze stavebnici Transformers. Místo ní mi děda poslal Commodore 116. A teď co s tím? Nikdo kolem mě s počítačem neuměl zacházet a na všechno jsem tím pádem musel přijít sám. Najednou jsem zjistil, že mě baví zkoumat, jak věci fungují, jak vypadají uvnitř, jak se skládají dohromady.

Takže jste na to šel od počátku velmi prakticky. Pojila se k tomu i nějaká další záliba? Četl jste třeba rád sci-fi?

Četl. Hrozně rád jsem měl Williama Gibsona.

Takže cyberpunk?

Přesně tak. Dnes si sice říkám, že jsem ty knihy vlastně nemohl ani přesně chápat. Nějakým způsobem mě ale fascinovaly.

Dnes žijeme v době, o které autoři cyberpunkových románů psali. Předvídali, že budeme mít létající auta, kolonie na Marsu a v hlavě čipy. Máte dojem, že se jejich představy naplnily?

Když jste zmínil čipy v hlavě, tak na těch pracuje například Elon Musk ve své firmě Neuralink. Mozkovými mikroimplantáty plánuje ovládat novou generaci inteligentních protéz a v budoucnosti o těch implantátech uvažuje jako o interface, kterým se budou moct nahrávat informace přímo do mozku. Létající auta sice zatím nemáme, ale třeba v biologii, genetice a vůbec v reverse-engineeringu lidského těla se opravdu pohybujeme v oblastech, které ještě nedávno patřily spíše do oblasti sci-fi.

To se ale přece jen díváme ještě kousek do budoucnosti. V čem se odehrávají zásadní vývoj dnes? 

Oblastí je hrozně moc. Třeba v elektromobilitě už se pohybujeme ve fázi, kdy ji začíná přijímat veřejnost jako něco samozřejmého, stejně jako už používáme 3D tisk nebo kryptoměny. Velké věci se dějí v genetice. Když čtu o technologii CRISPR, která umožňuje manipulaci s jednotlivými součástkami genetické informace a umožňuje pohlížet na stárnutí jako na léčitelnou nemoc, tak si říkám, jestli už se nepohybujeme na hranici samotné podstaty člověka.

Věříte, že takové technologie budeme využívat zodpovědně? Jste technologický optimista? 

Jsem, protože mi nic jiného nezbývá. Katastrofických scénářů je samozřejmě spousta. Kdybychom ale za každou zmínkou o umělé inteligenci viděli příchod Terminátora, tak bychom se nikam nedopracovali.

Jak si optimismus zachováváte v době, kdy se každý nový objev okamžitě navalí kritika, často ze strany velmi vlivných osobností a institucí? 

To je také důsledek technologického rozvoje, který nám dal přístup k neomezenému zdroji informací, ale nenaučil nás třídit je a hodnotit. Bohužel z toho nevidím rychlou ani jednoduchou cestu ven. S neomezeným online zdrojem informací se zkrátka budeme muset naučit žít, stejně jako jsme se naučili žít s jinými informačními platformami. Vinit technologii ze zmatení světa nedává smysl. Technologie je neutrální. Její důsledky vyplývají z toho, jak ji používáme. Je to jako s ohněm. Museli jsme se párkrát spálit, ale nakonec jsme se naučili, že si na něm můžeme ohřát jídlo, aniž bychom přitom vypálili celou vesnici.

Největší chaos v tomto ohledu panuje mezi starší generací. Vás často popisují, jako „youtubera pro starší a pokročilé“. Snažíte se informovanost starších a pokročilých zlepšit? 

Ono se mi tak sice říká, ale většina mých odběratelů spadá do věkové skupiny 25–35 let. Sledují mě tedy i starší, ale skoro všichni už vyrůstali v internetovém věku. Generaci ve věku 60 let a výš mezi odběrateli nemám a obávám se, že ani neumím mluvit jejich jazykem. Moje maminka a tchýně mi občas říkají, že se na moje videa dívají, ale absolutně nechápou, o čem vlastně mluvím.

Není to škoda?            

Když vídám, co si někteří starší lidé přeposílají řetězovými emaily, tak se upřímně děsím. Nevím ale, co bychom s tím měli dělat. Tato generace vyrůstala v době, kdy platil jeden názor, který se napsal do novin a byl podepřený nějakou nezpochybnitelnou autoritou. V dnešním světě, kde na všechno existuje bezpočet protichůdných názorů, se ztrácí. Mladší generace musíme vychovávat v kritickém myšlení a v dovednosti informace racionálně třídit. Po těch starších to už ale bohužel můžeme těžko požadovat. Ve společnosti se tím pádem ale otvírají těžko překonatelné rozdíly. Před několika sty lety bych měl v podstatě stejnou životní zkušenost, jakou měli mí rodiče a jejich rodiče, a mohl bych ji ve stejné podobě předávat svým dětem. Dnes ale žiji diametrálně rozdílný život nejenom v porovnání s nimi, ale třeba i s mým starším bratrem, který na rozdíl ode mě nestihl vstřebat nástup počítačů. Očekávám, že mezi mnou a mými dětmi ten rozdíl bude ještě větší, protože tempo vývoje technologií se neustále zrychluje.          

Vnímáte při vaší práci zodpovědnost za kvalitu obsahu? Dbáte na to, aby byl pokud možno objektivní a pravdivý? 

To je složitá otázka. Lidem, kteří mi píšou, že má videa nejsou objektivní odpovídám: „Máte pravdu.“ Moje videa jsou subjektivní. Vychází sice z objektivních dat, ale já si z nich vytvářím svůj osobní názor a podle něj je zpracovávám. Samozřejmě se snažím neříkat lidem blbosti, ale jsem si také vědom toho, že informace v mých videích velmi rychle zastarávají. To, co dnes říkám jako pravdu, už za pár let pravda nebude. V tom nejsem zdaleka sám. Nedávno jsem dělal rozhovor s lékařem, který mi říkal to samé. Odborníci na medicínu dnes žijí s vědomím, že jejich rady se mohou během pár let ukázat jako úplně mylné.

Jak byste podle nejlepšího vědomí prezentoval například současný stav elektromobility? 

Elektromobily jsou díky nulovým emisím ideální řešení dopravy ve městě. Pokud se začneme dívat z širšího pohledu, tak ale musíme brát v potaz další faktory. Třeba že výroba baterií pro elektromobily má značné dopady na životní prostředí. Nebo že ty baterie nabíjíme energií, kterou u nás získáváme převážně ze spalování fosilních paliv. Věřím ale, že technologický pokrok si s těmito problémy dokáže poradit. Z dlouhodobého hlediska tedy elektromobily považuji za dobrou cestu.

Není zvláštní, že nás fascinace technologiemi zavedla až na pokraj kolapsu ekosystémů a zároveň se k technologiím upínáme jako k jedné z mála reálných možností, jak naše fungování na planetě zachránit?

Je. A je také zvláštní, kolik úsilí musíme vynaložit jen na to, abychom se shodli, že nějaký problém máme. Což je první předpoklad k tomu, abychom ho začali řešit.

K tomu byste zrovna vy, popularizátor technologií, mohl přispět.

To je pravda, ale musím v tomto ohledu být velmi opatrný. Místo vynášení soudů a jednoznačných názorů je lepší předkládat lidem nabídku. Zprostředkovávat jim různé pohledy a alternativy. Když řeknu, že jedinou budoucností dopravy jsou elektromobily, tak si mě určitá skupina automaticky zařadí jako zeleného extremistu a přestane mě poslouchat. Přitom je to právě tato skupina, ke které bych měl mluvit, protože nadšence do elektromobility o jejích přednostech přesvědčovat nemusím. Je tedy lepší prezentovat, jak se elektromobil chová v městské dopravě. Jaká pozitiva do města přináší a co je na nich potřeba ještě zlepšovat. Je pravděpodobnější, že člověk, který v městě žije, si ho pak bude chtít aspoň vyzkoušet.

Mluvili jsme o tom, že technologie se vyvíjí čím dál tím rychleji. Nemáte ale dojem, že v některých oblastech bychom měli přesto přidat? Proč už nemáme dávno vyřešenou třeba fotovoltaickou energii, kterou se zabýváme už skoro šedesát let? 

O těch věcech, o kterých mluvíte, někdo rozhodl a pracovalo se na nich kvůli politické objednávce. To samé se musí stát i dnes a mnohde se to už i děje. Ve Skandinávii nekupují lidé elektromobily jen proto, že jsou uvědomělí, ale také proto, že jsou díky daňovému nastavení levnější než auta se spalovacím motorem.

Jinak to nepůjde?

Nevím. Mám dojem, že se lidstvo jako celek neumí hromadně upnout k jedné myšlence. Lidé jsou v podstatě pořád povahou lovci samotáři. Jde jim primárně o to, aby přežili oni a jejich rodina a svět vnímají především ze svého, v podstatě sobeckého pohledu. Proto je tak těžké prosazovat myšlenky, že bychom měli méně létat nebo jezdit autem. Znamenalo by to, že se budeme vědomě omezovat, a tomu se naše povaha brání. Jedna teorie říká, že člověk začne své okolí, nebo chcete-li planetu, řešit až od určité úrovně blahobytu. Jakmile si uspokojí své potřeby a „a má se dobře“, začne více přehodnocovat své chování. Co nejrychlejší pomoc rozvojovým zemím na vyšší úroveň tak může být ta cesta. Ukázkou právě může být Skandinávie, kde díky vyšší životní úrovni lidé své prostředí chrání jinak.

Měli bychom tedy být vlastně rádi, že jsme se přes naše sobecké nastavení dopracovali tam, kde teď jsme?

Ano. A být rádi, že jsme planetu ještě úplně nezničili a že snad máme ještě čas ji zachránit pro příští generace.

V té době budou vyrůstat i vaše děti. Jak to máte s technologiemi ve výchově? 

Technologické vzdělání vnímám jako nezbytné, protože dětem poskytne konkurenční výhodu. Zároveň ale nechci, aby technologie byly jejich jedinou zábavou. Snažím se, aby je spíš vnímali jako něco, co chtějí objevovat a zkoumat. Můj nejstarší, devítiletý syn může na internetu trávit denně hodinu, což se mu samozřejmě nelíbí. Já tajně doufám, že proto začne zkoumat, jak prolomit heslo na Wi-Fi. Kdyby se mu to povedlo, tak budu nejšťastnější člověk na světě.