Stanislav Žiačik - Bio Energo: Obnovitelné zdroje by měly být především udržitelné trvale

Mohl byste mi ve zkratce přiblížit, co konkrétně společnost Bio Energo dělá?

Společnost Bio Energo Komplex vznikla s ideou vytvořit podnik dvojího druhu. Základem naší činnosti bylo lisovat řepku olejnou a následně to, co z ní zůstane, spalovat a vyrábět tímto způsobem energii. Náš nápad vzniknul v areálu výrobního podniku, který hledal změnu, protože dříve se tu se vyráběly izolační hmoty a materiály. Než jsme se ale dostali k realizaci, uběhlo několik let a ukázalo se, že podobná výroba není tak docela možná. Přineslo nám to spoustu zkušeností a problémů, protože původně jsme podnik zamýšleli tak, že bude propojený. Tento záměr jsme ale ve fázi realizace projektu přehodnotili a v tuto chvíli spalujeme čistou biomasu, kterou nakupujeme. To, co z řepky olejné zůstane, ten výlisek, prodáváme – jde o vynikající surovinu na výrobu krmiv a krmných směsí pro zemědělskou a živočišnou výrobu. A zhodnocení je nakonec mnohem lepší, než kdybychom se snažili expeler spalovat.

Ve vestibulu vašeho podniku jsme viděli nádoby, z nichž je možné si stočit olej do lahve. Vyrábíte tedy také olej?

Ano, studeným lisováním. Technologie umožňuje i kombinaci studeného a teplého, ale z ekonomických důvodů upřednostňujeme lisování za studena. Má tu výhodu, že olej, který vyprodukujeme, projde jen mechanickým zpracováním, bez použití chemie nebo aditiv. V podstatě se jen vylisuje zrníčko a z něj vyteče olej, který se filtruje na filtračních sítech, kde se zachytává takzvaný filtrační koláč složený ze směsi řepky. Čistý olej je vhodný ke konzumaci, takže ho prodáváme i pro běžného spotřebitele, i když to není náš hlavní odbyt. Můžete si ho koupit třeba v prodejnách zdravé výživy, všude možně po středních Čechách nebo u některých velkospotřebitelů

Co je tím hlavní odbytem?

Naprostá většina oleje přijde na výrobu metylesteru, který se používá jako aditivum do bionafty. Takže celý podnik se skládá fakticky ze dvou závodů – jeden se zabývá lisováním řepky, druhý výrobou elektrické energie spalováním biomasy.

Jaký objem oleje vyrobíte ročně?

Zpracujeme zhruba čtyřicet až čtyřicet pět tisíc tun řepky, z čehož zhruba třetina hmotnosti je následný olej. Měsíčně produkujeme plus minus čtrnáct set tun oleje.

Kdy konkrétně jste začali s výrobou elektrické energie?

V roce 2013 jsme do výroby připojili zdroj. Získali jsme na něj i dotaci z ministerstva průmyslu. Náš kotel je svým způsobem unikátní, protože v době, kdy jsme ho pořizovali, nebyla se spalováním biomasy obecně zas až tak velká zkušenost. Jde o strmotrubný jednobubnový parní kotel, speciálně konstruovaný na spalování biomasy. To s sebou přináší spoustu zákonitostí, které třeba spalovny uhlí nikdy nepoznají. Náš hlavní problém například byl, že biomasa má poměrně nízkou teplotu tavení popela. To znamená, že během spalování vznikají uvnitř kotle nečistoty – nánosy taveného popílku. Právě kvůli čištění náš kotel v porovnání s jinými elektrárnami mnohem častěji stojí. Samotné uvedení do provozu provázely problémy, ale nakonec se kotel podařilo zrekonstruovat a dnes funguje bez obtíží. Nepočítáme-li nutnost odstávky zhruba po pěti týdnech, kterou jsme zatím nedokázali vyřešit. Třeba půl roku bez přestávky jet zatím jednoduše nemůžeme.

Jaký druh biomasy používáte?

Od začátku jsme uvažovali o biomase rostlinného původu a používáme především pelety ze zbytků slunečnic. Ty občas kvůli čištění doplňujeme peletami dřevními. V zásadě upřednostňujeme takové pelety, které shoří způsobem umožňujícím co nejsnazší vyčištění kotle.

Kolik lidí je zapotřebí k obsluze kotle?

Střídá se u něj celkem deset lidí ve dvanáctihodinových směnách s tím, že obsluhu kotle mají na starosti buď dva nebo tři lidé zároveň. Elektrárna samotná má pak ještě svého vedoucího, který plánuje směny, komunikuje s dodavateli a servisními podniky a vůbec to celé řídí. Součástí celého podniku je také údržba kotle.

Jak moc je odstavení kotle, potažmo údržba náročná?

Kotel se odstavuje jednoduše tak, že se přestane topit. Takže přestane vznikat pára a po vychladnutí je nutné nechat doběhnout turbínu. Ta se musí protáčet, aby nedošlo k technologickému poškození. V momentě, kdy kotel skutečně vychladne, máme externí firmu, která do něj vleze – jsou to horolezci – a kotel vyčistí buď natlakovaným vzduchem, nebo někdy i nástroji na osekání nálepů. Poté, co se to vyčistí, se udělá i běžná údržba, která se plánuje. Následně se znovu zatopí, vyrobí se pára a zase se jede. Celá odstávka trvá přibližně dva dny – asi by to šlo i zkrátit, pokud bychom kotel čistili i v noci, ale ta technologie od vychladnutí kotle až po nový náběh vyžaduje určitý čas.

Když se do něj musí spouštět horolezci, jak je ten kotel velký?

Horolezci jsou to samozřejmě jen obrazně. Ale musíte mít na sobě mundúr a masku a pohybujete se v prostředí, kde se strašně práší. Navíc je tam puštěný kouřový ventilátor, aby se to, co vysekají, dostalo pryč. Rozměry kotle jsou, abych vám nelhal, sedm krát sedm, možná osm krát osm metrů v základně a k tomu kolem dvaceti metrů výšky. Funguje při tlaku 5 MPa a teplotě 460 °C. K němu pak patří ještě parní kondenzační turbína o výkonu 6 MW.

To je macek.

Taky produkuje 25 tun páry za hodinu a denně spálí zhruba 120‒130 tun biomasy. Díky určitým technickým řešením se navíc můžeme pochlubit účinností až kolem 91 %, což je u spalování pevného paliva skutečně solidní.

Chápu-li správně princip výroby energie z biomasy, tak to funguje v podstatě stejně jako běžná spalovací elektrárna.

Biomasa se dá využít různým způsobem, my tu máme klasické spalování. Celá úvaha stojí na tom, že rostlina určená pro výrobu biomasy spotřebovává fotosyntézou určitý podíl CO2. Tím, že při spalování oxid uhličitý zase vzniká, se to navzájem vyruší, konečný vliv je neutrální, a životní prostředí je tak minimálně zatěžované. Máme samozřejmě stanovené i emisní limity, které musíme dodržovat, ale rád bych řekl, že náš kotel se pohybuje výrazně pod v současnosti nastavenými zákonnými hodnotami. Takže se jedná skutečně o čistý zdroj elektrické energie. To víte, není to fotovoltaika, větrná turbína nebo voda, kde při výrobě elektřiny nevzniká vůbec nic, ale když to srovnáte s jinými spalovacími elektrárnami, kde se termickým procesem spaluje palivo, teplem mění vodu na páru a ta pohání turbínu, tak emise, které my produkujeme, jsou úplně mizivé. 

Kolik energie tímto způsobem vyrobíte?

My produkujeme ročně okolo 41 000 MWh elektrické energie. Musíte samozřejmě vzít do úvahy pravidelné odstávky a letní období, kdy výkon klesá vlivem teplot a standardně se moc jet nedá. Náklady na chlazení by totiž byly tak vysoké, že by se vytratila ekonomika celé té energetické soustavy. Nejedeme tedy non-stop celý rok, ale vyrobíme těch 41 000 megawatt hodin.

Používáte vyrobenou energii taky pro svůj vlastní provoz?

Pro vlastní provoz využíváme páru, kterou vyrobíme, ale co se elektřiny týká, tak jsme klasický zdroj. To znamená, že kromě té části energie, která je zapotřebí k chodu celého zařízení, k výrobě elektřiny, dodáváme všechno, co vyrobíme, ven a prodáváme to společnosti E.ON. V současnosti uvažujeme o propojení obou našich provozů – v budoucnu bychom chtěli lisovnu a elektrárnu napojit tak, aby lisovna mohla jet na energii, kterou si vyrobíme sami, ale ten projekt je momentálně ve stadiu příprav. Nechci ani říct, že s tím začínáme, stojíme tak nějak na prahu rozhodnutí, jestli to provést. Ale mělo by to velký smysl.

Společnost E.ON od vás tedy vykupuje elektřinu?

My s E.ONem spolupracujeme už několik let a máme spolu dvě smlouvy. E.ON od nás vykupuje elektřinu a zároveň my od E.ONu zase bereme elektřinu, kterou využíváme v lisovně. Takže ten vztah je dvojí.

Uvažovali jste, že byste E.ON oslovili kvůli návrhu projektu, nebo si ho chcete spíš navrhnout sami?

E.ON je u nás při přípravě projektu a všech úvahách v roli konzultanta, dost úzce s nimi spolupracujeme. Neděláme to tedy jim za zády, naopak, velmi intenzivně komunikujeme, ale řešení vzniká u nás, nikoliv na klíč. Ale i v těchto úvahách je E.ON naším partnerem, který nám pomáhá ujasnit si myšlenky nebo i celé pojetí projektu.

Jak je náročné si v Česku otevřít podobnou elektrárnu a provozovat ji?

Netroufám si říct, jaká je situace teď, protože když jsme elektrárnu před lety stavěli, celkové podnebí a prostředí bylo jiné. Česká republika se stále snaží hledat nějakou rovnováhu v tom, aby obnovitelných zdrojů bylo na jedné straně dost a na druhé, aby nebyly přesubvencované, aby ta podpora byla reálná a spravedlivá. Nechci budit dojem, že celý náš projekt je nějaké zlaté tele, které jenom sype peníze jako kdysi dávno některým solárním baronům. Mnohem spíš je to projekt, o který je třeba se neustále dennodenně starat, protože jde o zařízení náročné na údržbu, na nastavení a svým způsobem i na obsluhu. Není to jednoduchý projekt. A kdoví, co bude za deset let? Všechny projekty obnovitelných zdrojů by podle mě měly být nastavené tak, aby byly udržitelné ne rok nebo dva, ale trvale. Neměly by vyrůstat jako houby po dešti, jen když je nějaká příležitost.

Nejde o aktuální příležitosti.

Tak by to alespoň mělo být. Je pravda, že ty příležitosti jsou někdy fantastické, ale za čtyři roky se může všechno totálně změnit – prostředí, všechno. A najednou potřebujete u něčeho, co jste si mysleli, že je dokonalé, úplně jinak uvažovat.

Jaká byla počáteční investice do kotle?

Do celého projektu, lisovny i elektrárny, to bylo přes sedm set milionů korun. Je to samozřejmě potřeba vidět v čase a v kurzu, který se za posledních sedm roků měnil dost dramaticky. U samotné elektrárny byla investice něco pod tři sta padesát milionů korun.

A návratnost?

Podpora je stanovená na třicet roků, takže se uvažovalo, že dvacet by elektrárna nebyla zisková a deset byla. Tím, že jsme museli kotel opravovat, jsme ztratili zhruba tři roky provozu. Dnes je ten odhad takový, že se elektrárna začne vyplácet asi pět roků před ukončením podpory. Nejméně vypočitatelným nákladem pro chod elektrárny je momentálně cena paliva, takže to, co jsem vám říkal, se zakládá na nějakém průměrném odhadu cen. Kdyby došlo k nějaké významné úspoře na cenách paliva, může být návratnost samozřejmě o mnoho vyšší, ale může se stát i pravý opak. U biomasy je velmi obtížné uzavírat dlouhodobé smlouvy na nákup paliva, protože je tam velké riziko – naše cenotvorba je tedy postavená na víceméně ročním základu. 

Poslední otázka – máte ještě nějaká další ekologická řešení, která ve vašem podniku využíváte?

Na spalování biomasy je zajímavé to, že i samotný její popílek je hnojivo a my ho máme i registrované. Obchoduje se s ním poněkud komplikovaně, protože rostlinná biomasa není palivo, které má stabilní hodnoty všech přítomných látek – je to zkrátka živý materiál. Na to hnojivo, které je zásaditého původu a má vysoký obsah draslíku, máme nicméně certifikát a snažíme se ho dodávat zemědělcům. Zatím je to pro nás ale spíš výzva než skutečný příjem. Do budoucna chceme také vyřešit využití zbytkového tepla – hlavně na vytápění budov nebo na ohřev vody pro areál. Protože jsme ale nevznikli na zelené louce, potřebujeme poměrně nestandardní řešení, takže jsem momentálně ve stadiu příprav. A když už je řeč o loukách, mám tu ještě jednu drobnou zajímavost.

Copak k vaší elektrárně patří i louky?

To ani ne, ale díky pěstování trávy jsme teplotně zvýšili účinnost našich chladicích věží. Vysadili jsme pod nimi trávník, protože nedrží teplo a neodráží ho. Já to mám navíc potvrzené ze sídliště z Bratislavy – všude, kde je nějaká plocha, co teplo reflektuje, jako třeba beton, tam mají budovy v okolí o dva až tři stupně vyšší teplotu. Kde je tráva, tam je teplota přirozeně nižší. A pomáhá to nejen lidem na sídlištích, ale i nám. Ale jak říkám, to je jen taková zajímavost a inspirace pro jiné.